Ema

NEMŮŽU MÍT DĚTI

Ema nedokázala přijmout roli matky. Obávala se, že by mohla zklamat své budoucí děti. Bála se, že by na nich viděla odraz sebe samé – svého “zrcadla”. Vědomě věděla, že si tímto strachem odříká lásku, štěstí a radost, protože děti si přála. Jenže nepodstoupit tuto cestu jí připadalo bezpečnější – nemusela by čelit sama sobě.

Když jsme se ponořily do její minulosti, dostaly jsme se k momentu po jejím narození. Malá Ema toužila po přijetí od své maminky, ale toho se jí nedostalo. Přestala po něm toužit – ne ze vzdoru, ale protože cítila, že si toho její matka neváží a nemá o ni skutečně zájem. Začala plakat a do náručí si ji vzala sestřička, která byla z malé Emy nadšená a dala jí pozornost a lásku, po které tolik toužila. Ema byla konečně spokojená.

Tato zkušenost ukazuje, že nemusíme vždy dostat lásku tam, kde bychom ji čekali. Někdy musíme najít jiné zdroje, které nás podpoří. Malá Ema našla klid a přijetí u sestřičky, což jí pomohlo zvládnout ten první moment zklamání.

V terapii Ema postupně přijala svou matku takovou, jaká byla – bez očekávání. A díky tomu mohla sama přijmout roli matky. Dnes je maminkou dvou malých dětí.

Co si z toho odnést? Ne vždy se věci dějí tak, jak si přejeme. Ale i když některé vztahy nefungují podle našich očekávání, vždy můžeme najít cestu k přijetí, lásce a radosti – někdy jen z jiného zdroje.